Jde o stimulaci smyslů ve specifickém prostředí. S myšlenkou tohoto konceptu přišli terapeuti z Nizozemska Ad Verheul a Jak Hulsegge v 70. letech. V té době se s pacienty s postižením moc nepracovalo, spíše byli zavření v ústavu. A on si řekl, že by bylo fajn, i přes jejich neschopnost komunikovat verbálně, nějak tu komunikaci navázat. A jak jinak než skrze jejich smysly.
Zárodky metody Snoezelen
Holanďané inspiraci čerpali z konceptu „sensory cafeteria“, který byl popsán v rámci práce od Clelanda a Clarka publikované v roce 1966. Ti pozorovali, že stimulace smyslů může mít pozitivní vliv na vývoj, komunikaci a chování jedinců s kognitivními postiženími, hyperaktivitou a autismem.
Stručně o vzniku Snoezelenu [:snúzelenu:]
Začaly vznikat místnosti, které byly plné smyslových podnětů, ale zároveň šlo o to klienty nezahltit, a tak měli v Holandsku hlavně relaxační charakter. Snoezelen místnosti už v té době byly chápané jako bezpečné místo, kde mají klienti zažívat pohodu, neomezováni jakýmikoliv příkazy, co v nich dělat nebo jakým způsobem to dělat.
Koncept Snoezelen se rozšířil do mnoha zemí po celém světě, včetně Spojených států amerických, kde se též rozvinula jeho další větev pod názvem MSE (Multi-Sensory Environments). Ve Státech to pak hodně spojili i s moderními technologiemi.
Dnes, mluvíme-li o Snoezelenu, snúzlu nebo MSE, mluvíme o tom stejném.